Když byl Elsie malej kluk, říkal lidem: Jednou, až vyrostu
Přestanu se zajímat o autíčka a začnu se zajímat o holky
Přestanu chtít být popelářem a stavitelem mostů
Začnu pít pivo a pojídat hamburgery a hranolky
Koukat se na cizí prdele v těsnejch sukních
Přes poloprázdnou flašku a pochvalně si u toho mlaskat
Já budu líbat Adélku, a ty závistí si pukni
A ta poloprázdná flaška je tygrem, jehož jméno je láska
A pak se učil plemena psů a hlavní města zpaměti
A těšil se, že bude jeden z mála, co zažije přelom století
Kreslil divný hranatý auta, co by nešly nikdy postavit
Ale v tu chvíli mu připadaly krásný
A sralo ho, že ještě nikde nejezdí
Když si v osmnácti lehnul s trávou naznak do trávy
Musel se jen smát, jak se lidi plácaj ode zdi ke zdi
A první kniha, co napsal, byla o klukovi, kterýho neposlala
V patnácti do prdele holka, kterou miloval už odmala
To se stává
Teď na něj čumí ve vlaku nějakej děda
Co má na sobě šusťákovku a tenisky a kšiltovku a usmívá se
A je mu asi šedesát
Elsie si říká – Kolikrát asi dostal pořádně přes pysky?
Kolik cigaret vykouřil a kolikrát se asi opil? Kolikrát?
Kolik lidí naštval a už nikdy se neomluvil?
A kolik holek měl fakt rád a neřekl jim ani: Ty máš hezký oči
Ale to je jedno, stejně v Adamově vystoupí a půjde za vnoučatama
Který maj rádi autíčka a chcou být popelářema a svět se točí
A stejně mi šedesát nikdy nebude
Když byl Elsie poprvý na silvestra venku, ležel po půlnoci v posteli
A poslouchal opilce
Kterým se všichni v místnosti chtěli tolik podobat
Všem bylo šestnáct a všechno bylo tak nějak divně umělý
Jako by místo každýho v místnosti byla nastrčená vosková osoba
Ty nevinný bledý tváře zkroucený chlastem a chrchlající
Nadávající na rozžhavený střepy v palici
Nakonec si vždycky zvyknou a ze zásady se nekoukaj do zrcadla
Toho chlastu, toho žrádla
Každej druhej tu čte Bibli, ať už satanskou, nebo obyč
A alibisticky se odevzdává do rukou svýho boha
Elsie se upřemýšlí k smrti, už leží v hrobě, podejte mu rýč
Co to bude naposled? Panák ruma? Radši stroha
Adélka je nádherný stvoření a má nejhezčí oči na světě
A nejhezčí prsa na světě a je vtipná a Elsiemu rozumí
A je pryč
A Elsie se monotematicky sápe v paměti po létě
Kdy ještě neměla cizí ruce v kalhotkách
A čas počítal se na rumy
Napsala mu dopis, co má dodneška na polici
Že prej: Nebuď smutnej
Bylo to hezký a ty chvíle za to stejně stály
Stejně brzo zemřeš
Protože už nikdy nevykašleš ten hnus, co máš v plicích
Hele, hvězdy svítí, velký vůz se z kopce valí
Aspoň bude o čem točit seriály
Na jemně komediální strunu, i když s předvídatelnými charaktery
Nebudem se přece věčně chovat jako malí
Teď je nám dvacet, nejvyšší čas začít si hrát na pozéry
Člověk stejně začne pít už ráno, i když by měl až po práci
Protože ho baví procházet se městem a nevědět o lidech
Že neví, že nebe je černý a rozpáraní beránci
Nad jejich hlavama močí na silnice
Kde se Elsie snaží chytit druhý dech
Každej den začíná v posteli a končí v posteli
A mezitím je propast, kterou není jak vyplnit
Protože všechno kolem spěchá
A jen jeho vnitřnosti stojí ve vlastní krvi po pás
A hlava volá, volá, po veškerym chlastu světa
A my pořád v cizích bytech každou noc hledáme skrýše
A nikdo nás nezná, dokud se pořádně nezapíšem
Je třeba rozbíjet věci nahlas a uvnitř křičet tiše
A sahat si na stehna
A plivat na zdi katedrály
To jen ze rtů vychází jed a steakovej nůž krouží v břiše
A o všem, co se stane, o tom napíšeme seriály
A než shoříme v bažinách za devatero horami a lesy
Bylo by to fajn, řekneme si
Lovci motýlů ze Třetí říše
Než půjdeme večer domů, nakoupíme flašky
A co nevypijem teď, to vypijeme tam
A ty se po pěti vodkách spustíš s prvním klukem
A já po šesti vodkách budu dělat, že se nekoukám
Nakoupíme flašky za peníze na jídlo
A dlouhý cigarety za peníze k narozeninám
A ty se po pěti vodkách spustíš s prvním klukem
A všichni budou dělat, že se baví, baví, baví
A že se koukaj jinam
Ráno budeme pít kafe jako nic
A všechno, co kdy kdo řekl, smeteme ze stolu
Spolu s ubrusem špinavým od vína
A světlo venku, slunce barvy duhových koktejlů do nás vstoupí
A stráví, stráví nás, stráví nás jak rakovina
Neznáš nikoho v tomhle domě
Ale víš, že jednou pohřbí všechny svoje starý stíny
A co je komu po tobě? A co komu po mně?
Co komu po lidech? Co komu po lidech?
Co komu po lidech, kterým se nechcou tahat držky z hlíny?
Co komu po lidech?
Co komu po lidech, který se rádi zapalují a hoří
A kteří pojídají sklo a zásadně nečtou manuály
A rádi vdechují prach a co postaví, to za den zase zboří
A chcou slyšet svoje oblíbený slova
Slova, který jim vždycky lhaly
Aspoň bude o čem točit seriály
Na jemně komediální strunu
I když s předvídatelnými charaktery
Nebudem se přece věčně chovat jako malí
Teď je nám dvacet, nejvyšší čas začít si hrát na pozéry