Jak mám to ponížení snést? Nejnicotnější ze všech malých Teď dopíjím svůj hořký kalich... Jak mám to ponížení snést? Můj Bože, nepřeháním, Jak slepá šla jsem za ním A ochotná k všem daním, Co za to odevzdám. Já byla z těch, co věří, že my jsme ti dva, kteří Jak motýli, jak peří Se vznesou ke hvězdám. Ten krásný první ples! Co zůstalo z těch dob? Tančila jsem! A dnes Merčím tu tenhle strop, Zírám tu do čtyř stěn Namísto do nebes A v duchu ptám se jen, Zda ještě kvete bez... V co věřil ten můj Bůh, Ten, pro něhož tu pláču? Náhražka jsem jen vzduch! On miloval tu káču! On všechno pošlapal, On nese vinu za to! Teď Lorraine, nič a pal! I ty se nauč šlapat! Proboha, dost! Jsem stejná jako on? Taky všechno smetu? To ze mne vyvěrá poslední krůpěj - lítost. Už lásku necítím... Už nejsem lidská bytost. To chlap snad stvořil tenhle svět! To Bůh si nemoh vymyslet! A já už nevím kolik let Jsem v něm jen pusté křoví. Dnes bez milostných šepotů Tu marně buším do plotů I do bran krutých despotů A konejším se slovy: že možná šlo by to To tristní zdejší šapitó Zmáknout trošku líp