Nejhezčí jsi, když se se mnou loučíš,
A proto také často odjíždím.
Jen abych slyšel, co si naporoučíš,
To kázání, abych snídal sám, co smím si dát, kdy se vrátit mám.
Nejvíc ti to sluší, když mě vítáš,
A proto se tak rychle vracím zpět.
Jen abych viděl, jak mě neodmítáš,
A říkáš " pojď, dost už hloupostí, teď už tě víc nikam nepustÃm."
Zvláštní, jsi zvláštní, jsi nádherná vlastně pokaždé,
Proto zvláštní, proto tě mám rád.
Zvláštní, jsi zvláštní, víš-li o jiných, tak mi ukaž kde,
Ty nejsou zvláštní, nechci jiné znát.
Nejhezčí jsi, když se večer stmívá,
A proto se mi někdy táhne den.
Já nedočkavě na věže se dívám
A říkám si, ať jde slunce spát, ať přijde čas, který mám tak rád.
Nejvíc ti to sluší za svítání,
A proto se tak rychle probouzím.
Já dívám se a nemám žádné přání,
Mně postačí ranní zátiší, v němž právě já jsem ti nejbližší.