Zas ve všech oknech zapaluji Obvyklých jednadvacet svic. Zas listy čistým nebem plují, Jen žádný anděl. Nikde nic. A přesto je noc znovu krásná Podivuhodným příslibem: Touha se snáší z čistajasna. Jak ty jsi tehdy slétla sem. V houslovém futrálu plamenný meč, Řekla's mi: "Pokorně klekni, a kleč! Zpívej mi píseň a oslav mě v ní. Přišla jsem pro tvoje Díkůvzdání. Tvůj hlas měl slabý přízvuk zvonů, Hlas tichý jako svítiplyn. Chtěl jsem říct: "Já v něm neutonu!", Když políbil jsem lem tvých džín. Jenže ty, po ruce plamenný meč, V té chvíli řekla's mi "A teď mě svleč! Tu je má svatozář, svlékneš mě z ní A přitom odříkáš Díkůvzdání." A tak jsem vztáhl hrubé dlaně Na jemnou kůži anděla. A bolest přišla nečekaně. A stejně náhle zmizela. Tehdy se ze mě stal plamenný meč. A ty jsi vykřikla. Vykřikla: "Svěč! Ze všech sil zakřič, ať do nebe zní Nejstarší ze starých Díkůvzdání. Slíbila's zůstat do té doby, Než sundají mi obvazy. Vzala's mi však i ze zdí skoby. I fotku s dědou na hrázi. V pelesti vrub, kde stál plamenný meč. Namísto "Sbohem" spíš tak trochu "Heč!" A přesto neřeknu po zbytek dní Nic, co by nebylo Díkůvzdání.