Při jednom ze svých vesmírných letů Jelikož po nocích cestuji rád Za zády nechal jsem naši planetu A přistál v souhvězdí Žab Čekal jsem hojnost a úrodné roky Přátelský vzduch a vodu z křišťálu Malebnou krajinu s horskými oky Jejichž odlesky se tříští o skálu Lítal jsem nad krajinou až do mraků Honil se s motýly mezi květy Zpíval jsem písně hvězdných tuláků Objevoval vzdálené světy ♪ Sto padesát let jsem prožil v jejich světě Za jediný moment svého snu Sto padesát roků byl jsem žábou na planetě S odříznutou cestou ke kosmu A strašná gravitace mne ku prameni táhla Na němž, kdo sedí, už nemůže se hnout Na koho kdy ta rozkošnice sáhla Nemůže už nikdy nebem plout Nepozná úlety až do mraků Večírky s motýly mezi květy Nerozumí písním tuláků Neupřímně zní jeho věty ♪ A jenom budík mi zvoněním naději dává Že rozum zas nalezne svůj klid Jsem přece člověk. Copak jsem žába! Vždyť já se přece mohu probudit A zpívat všem, kteří jste tu A kdo z vás po nocích cestuje rád Až poletíte vstříc novému světu Pozor na souhvězdí Žab Lítejte nad krajinou až do mraků Hoňte se s motýly mezi květy Zpívejte písně hvězdných tuláků Objevujte vzdálené světy ♪ Souhvězdí Žab se pozná velmi lehce Tamní obyvatelé jsou zelení Zelené mozky v zelené lebce A od hub jim šlehají plameny