Nás bylo sedm romantiků netušících, že se všechno mění, A stačilo pár okamžiků, patnáct let, to vlastně tolik není, Však sotva pátek odhoukaj', to pomyšlení každýho z nás svádí: Svý tělo sádlem obalený napasovat do maskáčů z mládí. Léta kráse nepřidaj' a nevyléčí naše ztuhlý klouby, Jen v uších pořád zvoní blues, co na mýtinách jazzman vítr troubí, Zas jdeme známým údolím, tak jako v čase naší zašlý slávy, A slova městem neředěná snášejí se do vyrezlý trávy. Pak čaj s příchutí jehličí a cigaretu zapalovat třískou, A kytaru vzít do klína a zpívat si tu píseň, kdysi blízkou, Text není žádnej Kainar, dávno víme, že je vlastně hloupá, Tak proč nám slzí oči, není přece vítr a kouř vzhůru stoupá. A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu, Každej si schová do kapsy ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu, Ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří, čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří.