V ulici leží stín spuštěný z vesmíru, Spadaly do hlubin figurky z papíru, Jednoho dne tě omrzí vše, čím jsi dosud žil, Zbudou ti oči pro slzy a střepy z rozbitého zrcadla snů. Koukáš se na lidi, všechno se propadlo, Tvé oči uvidí odporné divadlo, Všechno je nějak jinačí, svou kůži vyměníš A zjistíš, že ti nestačí jen střepy z rozbitého zrcadla snů. Broukáš si pomalu tesklivou melodii, Když bloumáš ulicí, cítíš se sám, Vyčteš si z křišťálu těžkou melancholii, říkáš si: měsíci, jsi starý krám! Městem se míhají opilá zrcátka, Oči ti říkají: lidi jsou zvířátka, Pohled ti halí temný stín, jsi nějak rozladěn, Tvůj nepochopitelný spleen jsou střepy z rozbitého zrcadla snů.