Když jsi smutná, tak i kapky deště bolí, Rány se otevřou a naplní se solí, Držím tě za ruku a nemám žádnou záruku, že nezůstanu o žebrácké holi. Když jsi smutná, tak mi něco ruce sváže, Do mé hlavy mlčky vpochodují stráže, Všechny mé nápady hned zahánějí do řady A střílí puškou té nejtěžší ráže. Když jsi smutná, tak i sochy v parku brečí, Stromy procitnou a mluví lidskou řečí, Tiše tě konejší, jak umí stromy vezdejší, A náhle si víc svoje, nežli něčí,